Zavšivený Advent aneb jak se peče linecké za dvanáct tisíc…

Ne nadarmo se říká “nehoda není náhoda“. Souběh událostí jednoho neuvěřitelného prosincového týdne, dnes už v mnoha ohledech úsměvného, dávám k dobru jako výstrahu pro všechny matky, které by se chtěly strhnout. Zejména teď před Vánoci. A jestli se v některém z následujících pěti dní poznáte, pozorně si přečtěte celkem jasný vzkaz na konci článku. Má totiž něco do sebe. 🙂

Možná jste také multifunkční matka, která všechno zvládne? Není unavená, pořád se směje. Jen možná přehnaně plánuje. Hlavně žádné prostoje v kalendáři. Organizace musí frčet na sto procent. Na všechno má odpověď, se vším si ví rady. 🙂 Když to náhodou nejde, zatne zuby a jede na dřeň. TO přece DÁ. 

Začalo to vlastně už předchozí týden v pondělí. Dopoledne jsem měla cca dvě hodiny „k dobru“ a využila je k dotváření svícnů pro děti na školní jarmark. Do práce jsem se doslova zanořila. Z mého parádního flow mě vytrhl telefonát kolegyně. Dotazovala se, zda jsem již zaparkovala a najdeme se, nebo jsem ještě na cestě. Pár vteřin jsem za hlubokého ticha vzpomínala, kdeže to mám být…

Na sobě vytahané triko, vlasy ledabyle sepnuté, ruce umazané od vosků různých barevných svíček a omotané ztvrdlými cáry tavicí pistole. BINGO! Došlo mi okamžitě. Za pět minut na schůzku u klienta, ve městě vzdáleném půl hodiny autem, rozhodně nejsem schopna dorazit. Přiznala jsem kolegyni, kde jsem, co dělám, a omluvila se, že to opravdu nemůžu stihnout. Sice mě pochválila za ukázkové flow, ale nadšená ze mě rozhodně nebyla. První varování. Bohužel nevyslyšeno. Beránek si dál frčí na vlně… 🙂

Je druhá adventní neděle,  při večerním čaji si reviduji uplynulý týden a v kalendáři projíždím nadcházející. Má okýnka jsou od rána zaplněna zbývajícími předvánočními schůzkami s klienty. Přemýšlím, kdy budeme péct s dětmi linecké cukroví. Jediné cukroví, které doma společně vyrábíme a děti ho milují.

V pondělí ani v úterý to kvůli tréninku holek nejde. Zřejmě by to šlo ve středu-všichni mají odpoledne volno. Vlastně ve středu taky ne, budu pracovně mimo město. Ve čtvrtek mám seminář v Praze a holky trénink. V pátek má nejstarší dcera narozeninovou oslavu. Sobota…? Po týdenním maratonu si představím sobotní kuchyň plnou mouky, cukru, rozpatlaného másla… a dětské radosti…Přesto se mi chce křičet „Ne, to NÉÉÉ…v sobotu budeme  konečně odpočívat!“

1.den PONDĚLÍ

Plánovaná realita se však od té skutečné poněkud liší. V pondělí mě po probuzení čeká první zádrhel. Nejmladší dítko má teplotu a trochu ho bolí v krku. 🙁 To to pěkně začíná. Naštěstí má manžel ten den dovolenou, takže můžu vyřídit všechny pracovní záležitosti v klidu. Navečer někdo nečekaně zvoní. Syn, zřejmě rozradostněn, že mohl strávit celý den s tatínkem a podstatně se mu ulevilo, běží otevřít.

„Mamí, je tady policie!“ křičí z předsíně. S neblahou předtuchou, že se stalo něco hrozného, jdu s policistou promluvit. Kontroluje, zda auto stojící na dvoře je naše a ptá se, zda jsme s ním minulý týden ve středu tankovali u jisté benzínky ve městě. Oddychla jsem si-to bude zřejmě OMYL. V životě jsem tam netankovala! 🙂 Policista se trpělivě dotazuje, zda si auto někdo půjčil…? Nesmysl. Rychle v hlavě přehrávám naše odpolední taxikářské pojížďky s dětmi. A ve středu jsme rozhodně kolem té zatracené benzínky ani nejeli.

Ještě stále se na policistu usmívám a sděluji, že to musí být opravdu nějaký omyl. Nenechá se odbýt. Zjišťuje, zda nemohla mít auto půjčené žena, střední postavy, v tmavém kabátě, tmavovlasá, s brýlemi. Natankovala a odjela bez placení. Své “to rozhodně ne“ raději polknu. Opatrně se zeptám, v kolik hodin to asi tak bylo… Dopoledne, po půl jedenácté.

Podlomí se mi kolena. Vzpomenu si, že jsem ten den dopoledne nedaleko benzínky měla schůzku a odjížděla něco kolem půl jedenácté. Najednou mi naskakuje, že jsem vlastně na té benzínce i byla. A taky tankovala!!! Dokonce se rozvzpomínám, jak jsem kontrolovala správnou hadici, zda mám v ruce opravdu diesel. Že jsem však po natankování sedla do auta a odjela bez placení-to si, bohužel, nevybavím do dneška. Zkouším dohledat doklad o zaplacení, nebo aspoň položku na bankovním účtě. NIC. Pomalu připouštím, že jsem to zřejmě mohla být já.

Policista mě ujišťuje, že se v úterý mohu dostavit na policejní stanici-mají fotky. Není třeba. Domluvíme se na druhý den. Na benzínku se mnou dojede a vyřešíme vše na místě. Musím ovšem volat svému otci, jestli by mohl přijet pohlídat nemocného syna. Nechce se mi vysvětlovat kam a proč jedu. Už tak tuším, že bude následovat proslov, abych zvolnila…

2.den ÚTERÝ

V úterý ráno tedy odjíždím na „pracovní schůzku“. Na benzínce platím sekyru z minulé středy, asi tisíckrát se omlouvám a je mi nesmírně trapně. Paní na pokladně se shovívavě usmívá a se slovy „to se stane, před Vánoci toho máme všichni moc“ mě uklidňuje, ať si z toho nic nedělám. Takových, co natankují a odjedou bez placení prý je! Ale málo z nich přijde zpětně zaplatit takhle rychle.

Jedu domů. Ve dveřích mi syn hrdě hlásí, že už dědovi všechno vysvětlil. 🙂 Miláček můj-zrovna tohle jsem nepotřebovala… Děda pronáší patřičné komentáře na mou osobu, ani ho pořádně nevnímám. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo.  A to ještě netuším, jaká luxusní lahůdka mě čeká odpoledne…

Nevím, co to do mě vjelo. Snad mě namotivovala původní představa volné a odpočinkové soboty, nebo jsem si chtěla poladit své ego po nepříjemné tankovací story. Zcela neplánovaně 🙂 jsem se rozhodla, že linecké upečeme v úterý odpoledne. Mladší dcera na trénink výjimečně nejde, takže mám hned dva malé pomocníčky. Jde nám to skvěle. Rozválím předem připravené těsto, oba vykrajují uprostřed kuchyně a dávají na plech. Na minutu si odskočím k počítači, abych ještě stihla do pěti odeslat rozepsaný mail….

  

BUM!!! Naplněná skleněná dóza s moukou se roztříštila snad na sto kusů. Na zemi se rozprostřela bílá moučná poušť. Nebo spoušť? 🙂 Snažím se konejšit syna. Přesto odchází trucovat za roh, protože mu nedovolím střepy sbírat. Mouka kam se podíváš. Zatnu zuby, napočítám do deseti, vyberu střepy, něco nametu na lopatku a na zbytek mi nakonec syn přiváží vysavač. Mrknu na čas-ještě máme hodinku a něco. Paráda! Teď už to bude rychlovka. Skoro jsem se trefila. 🙂 Moučný koberec celkem rychle mizí.

Za zády začínám cítit velmi intenzivní zápach spáleného. Otočím se a nevěřím svým očím. Zatímco mouka přede mnou díky vysavači ubyla, za mnou rapidně přibyla. Celkem nekoncentrovaně. Máme zasněženou kuchyňskou linku i podlahu. Sakra, jak je tohle možný?! Po otevření vysavače zjišťuji, že je protržený sběrný sáček. Zřejmě zapomenutý střep sáček roztrhl a způsobil moučnou kalamitu všude-uvnitř vysavače, v motoru i směrem ven. Mé hlasité komentáře děti rychle zaregistrovaly. Přibíhají do kuchyně a propukají v jásot. 🙂 „V naší kuchyni sněží!“

Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Snažím se zamést zbytky mouky i střepů ručně. Jelikož jsem vyloženě technický typ, 🙂 nejprve mě napadne mouku z vysavače „vyfoukat“ fénem na vlasy. Bohužel to neklaplo. 🙁 Fén za chvíli vypovídá službu a končí spolu s vysavačem v plastovém pytli. Vysávat ani fénovat už nikdy nebudou…Po téměř hodinové likvidaci sněhové bouře doděláváme společně poslední vykrajovaná kolečka a šup s plechem do trouby. Máme hlad. Honem, večeři.

Děti připravují stůl. Z malého pošťuchování kolem něj je nakonec velká a nehezká scénka, kdy syn pokřikuje na svou špejličkovou ségru, že je smradlavý tlusťoch. Ta mu okamžitě vrací jinou nelichotivou přezdívkou, honí se okolo stolu, děsně u toho ječí. Tohle už nedávám! Odcházím odevzdaně z kuchyně se slovy, ať se navečeří sami, že už je toho na mě moc.

V ložnici se svalím na postel. Souběhem všech dosavadních, ne zrovna příznivých událostí cítím, jak mi tečou po tváři slzy. KONEČNĚ. Vždyť jsem SAKRA úplně normální ženská. Máma, která nemůže vydržet všechno (i když se to občas může zdát naopak).

Dole je ticho.Hlavou mi běží osvobozující myšlenky. Můžu si přece dovolit NĚCO nezvládnout. Můžu si dovolit dělat chyby. Hlavně si ale teď můžu dovolit plakat a pustit emoce ven. Tak moc se mi ulevilo…

Z letargie mě probouzí smrad spáleného cukroví a křik dětí: „mamíí, ty kolečka jsou strašně hnědý!“Jasně, na troubu jsem  úplně zapomněla. 🙁 V kuchyni vyndávám totálně spálený plech lineckého cukroví. Děti beze slova zírají na náš společný výtvor. Na zemi leží pytel s odepsaným vysavačem a fénem na vlasy. Ticho rozřízne nejmladší se slovy: “Maminko, ten den se nám dneska úplně nepoved, viď?…ale to nevadí,hlavně, že je nám dobře…“

Obejmu ho a přemýšlím, jestli je mi dobře. Do hlavy se mi snaží vkrást vnitřní našeptávač: vysavač, fén, dóza, materiál na linecké, nový vysavač, nový fén. To máš holka, aspoň za dvanáctku. 🙁 Do toho škodolibě skáče zpropadená benzínka. Ale co, čert to vem! Hlavně, když jsme zdraví.

A vlastně jo, teď už je mi dobře. Syn mě vede ke stolu, na kterém je talířek s kouskem sýra, třemi rajčátky a malá čokoládka z adventního kalendáře. 🙂 “To je pro tebe, maminko. Chtěli jsme ti to odnést do ložnice, ale když jsi přišla zachránit to cukroví…“ Zase mě dostaly, zlatíčka moje.

3.den STŘEDA

Týden se láme. Syn už jde do školy, zato doma zůstává s teplotou mladší dcera. Definitivně přesouvám veškeré pracovní aktivity na zbývající dva týdny. Jen budu muset vymyslet hlídání na ten čtvrteční seminář.Volá manžel. Opatrně se ptá, jak to zvládáme. Po pondělním večeru, úterním prima dopoledni i odpoledni, již neklade žádné otázky, jen aktivně 🙂 naslouchá. Na závěr mě povzbudí, že zítra už to bude dobrý.

NENÍ!!! Přes den si dcera stěžuje, že ji svědí hlava. Když dorazí ze školy nejmladší dítko, strká mi pod nos notýsek. Paní učitelka jednou větou se třemi obřími vykřičníky sděluje, že máme prohlídnout dětem hlavy, protože se ve škole vyskytly vši. Ale to přece nemůže být náš případ. Maximálně máme jenom nový,dráždivý?, šampon!

Beru mladší dceru pod lampu a začínám prohlídku. Děti vši ještě nikdy neměly, netuším tedy, co přesně hledám… Během chvilky mám ovšem jasno.  Po temeni se prodírají minimálně tři, docela aktivní zvířátka. Vrhnu se na syna. I přes velmi krátké vlasy mu rejdí v hlavě další dvě… Výsledek? Máme je všichni čtyři. Jen manžel v izolaci přežil bez úhony. 🙂

Rychle do lékárny, než mi zavřou. Čtyři hlavy, z toho třikrát dlouhé vlasy. Lékárnice mě ujišťuje, že se musí nechat delší dobu, než je v návodu a určitě zafunguje. V naivní představě, že bude vyřešeno,jedu domů. Děti jsou rozmrzelé a unavené.

Když kolem jedenácté večer pročesávám poslední, nejstarší dceru, mám chuť vzít strojek a všechny nás přejet na Rytmuse. 🙂 Ještě jsem na řadě já. Dcera sice bojuje s únavou, ale statečně mi pročesává po centimetrech mé dlouhé vlasy. Mezitím v přestávkách peru jednu pračku za druhou. Povlečení, polštářky, oblečení, plyšáci… Nebere to konce. Jen vyluxovat nemůžu. Nějak jsem po úterní nehodě nestihla koupit nový vysavač. Kolem třetí v noci padám do postele.

4.den ČTVRTEK

Vlastně už je čtvrtek. Za tři a půl hodiny mi zvoní budík. Úžasný ráno! Do Prahy nejsem schopna jet, jsem grogy. Naštěstí dostávám náhradní termín. V opačném případě by mi mé manko pěkně naskočilo. 🙁 Dopoledne stále dopírám věci a oblečení. Sháním někoho na půl hodiny hlídaní, abych mohla dojet koupit nový vysavač. Povede se. Zuřivě luxuju každý kout a doufám, že s veškama je konec.

Jsem to ale naiva! Odpoledne zjišťuju, že všichni, opravdu V-Š-I-CH-N-I, stále máme v hlavě nakladeno a mladší dcera dokonce dvě živé vši. Jedu znovu do lékárny. Děti protestují. Druhé kolo převlíkání a praní všeho během dvanácti hodin nám energii rozhodně nepřidá. Děti pomáhají.

Když volá manžel, nemám sílu telefon zvednout a povyprávět, jaký že jsme to měli pěkný den i předchozí noc. 🙂 Večer sedám k internetu a gůglím, co na ta zvířátka zabírá nejvíc. Objednávám kouzelný hřebínek všiváček. Kamarádka mi smskou radí místního lékárníka Edu.

5.den PÁTEK

V pátek ráno si odnáším z lékárny zázračnou lahvičku. Prý se nemusím bát-úspěch zaručen. Jen to tam musíme nechat alespoň šest! hodin. Děti už nechtějí o šamponech ani slyšet. Snažím se je přesvědčit, že tohle fakt zabere. Jednoho po druhém beru do koupelny a nanáším preparát petrolejové vůně … 🙂 Po chvilce to smradlavé „cosi“ začíná stékat po obličeji a krku. Okamžitě vymýšlíme „zábranu“, aby si to děti nechtěly hned sundat. Jsou však statečné.

Odpoledne přijíždí manžel po týdnu domů. Všichni čtyři ho vítáme v kuchyni na dlaždicích,pěkně naolejovaní, hrajíc oblíbené monopoly. Na hlavě slušivé sprchovací čepičky, podložené kolem celé hlavy odmotaným toaletním papírem, aby nám ten zázrak netekl do očí a na sebe. Přes ramena ručníky. Pohled pro bohy. 🙂

Můj moudrý muž nepokládá žádné dotazy. Registruje absolutně odevzdaný a unavený obličej své manželky, která chtěla strhnout všechno najednou. Střídá mě ve hře, vědom si skutečnosti, že tento víkend bude jiný, rozhodně však ne odpočinkový. 🙂

Ležím v posteli, přemýšlím, co se všechno se za poslední týdny stalo a zároveň si uvědomuji jasný závěr celé té hektické anabáze:

  • NEplánuj každý den do minuty
  • DOVOL si nechat čas plynout
  • NEdělej tisíc věcí najednou
  • SOUSTŘEĎ se na jednu věc
  • NEmusíš efektivně vyplnit všechna volná okna v kalendáři
  • DOVOL si dělat chyby
  • DOVOL si NEbýt dokonalá
  • DOVOL si pustit emoce a plakat

Tolik momentů, kdy mi zřetelně “tam nahoře” dávali signály “ZPOMAL“ ! A já neslyšela. Neviděla. Nebo nechtěla?! Každopádně jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Dnes už to mám naštěstí jinak. A víte co? Umím si dovolit PROSTĚ JEN BÝT… Ne vždy se zadaří, ale učím se rychle. 🙂

Pokud byste se přeci jen chystaly v předvánočním čase šílet, nedělejte to! Nehroťte, příliš neplánujte, dejte si čas. Zapalte si aromalampu, dejte si něco dobrého, hoďte nohy aspoň chvíli na stůl a užívejte přítomný okamžik!

Rozhodně nechtějte všechno a najednou.

OPRAVDU to NEJDE!!! 🙂

A jestli se v tom plácáte, stejně jako  já před lety, přijďte si to srovnat na koučink. 

Přeji vám klidný a naplno prožitý Advent!

Buďte tady a teď…

P.S.1: Vší jsme se do Vánoc naštěstí zbavili. Jaká úleva! „Kouzelný všiváček“ určitě doporučuji, ale nezmákne všechno. Taky   nezabírá žehlení vlasů.  A Edův zázračný preparát musíte aplikovat alespoň dvakrát! na šest hodin…. :-). Díky za něj!

P.S.2: V lednu jela mladší dcera na školu v přírodě. Tušíte správně. Přivezla je zpátky. 🙂

 

 

Seberealizovaná máma třech báječných dětí, personalistka na volné noze, koučka. Její vášní je objevování všeho nového, včetně lidského potenciálu a osobního rozvoje. Pomáhá ženám v návratu zpět do profesního života a inspiruje je k práci na sobě a naplněnému životu. Je autorkou e-booku "5 dovedností matky na rodičovské, kterými zabodujete při hledání práce”
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..