TO DÁŠ!…aneb vše je v naší hlavě

Stojím na kraji propasti, pode mnou osmdesátimetrová hloubka, přede mnou se v mírném větru pohybuje zhruba třísetmetrové lano. Někde blízko hučí vodopád, který mám šanci vidět jen pokud dorazím na druhou stranu. Srdce mi buší jako splašené. Snažím se soustředit na svůj dechzklidnit hlavu. Děti a manžel mě zvědavě sledují.

Všichni čtyři ví, že se bojím výšek. Ví, že jet na laně je pro mě něco tak nepředstavitelného jako let na Mars. Ví, že se mi na to lano moc nechtělo a váhala jsem.

Limity v hlavě? Co chci naučit své děti?

Jsem si vědoma, že svým dalším krokem můžu děti tak moc ovlivnit. Ukázat jim, že všechny limity, které máme v naší hlavě, můžeme posunout. Když se rozhodneme a překonáme sami sebe. Když vykročíme ze své komfortní zóny a uděláme krok do neznáma.

Jedině tak zjistíme, jestli to naše „neznámé“ a nekomfortní stojí za to. Vždy to je obrovská zkušenost-buď vyhrajeme, posuneme svou hranici a bude se nám to líbit. Minimálně se o sobě něco nového a objevného dozvíme.

Třeba to, že jsme schopni dokázat vše, co srdcem chceme, i když nás rozum přesvědčuje, že to není možné. Že je to nebezpečné. Že to možná nebude stát za to. Že nám je v tom starém dobře a o nic moc jsme vlastně doteď nepřišli…

Taky vím, že mám jedinečnou šanci svým dětem zapsat do hlavy opačný vzorec. Posílit vnitřního našeptávače, že když se maminka tolik bojí, asi to nebude tak bezpečné a třeba by se měly bát taky. Nebo do toho nejít vůbec. I když to tak moc chtěly. Protože jsou na to ještě malé. Mají dost času, aby to zkusily později. Jednou. Až vyrostou. AŽ…

„Mami, já tomu STRACHOVI řeknu, že se se mnou nemusí bát…” :-)

Mladší Laura mi po cestě vysvětlovala, že je dobré dělat všechno v okamžiku, kdy se na to cítíš. A ona, i když má trochu strach, se na lanový přejezd přes kaňon cítí právě teď. Už se těší. Fajn, odtuším v duchu.

Probíráme i to, že je normální mít obavu z něčeho nového. Říct si, proč mám strachz čeho nejvíc. Pak můžu zjistit, co s tím můžu dělat.

Dcera  se na mě spokojeně podívá:” Mami, to je zrovna to, čeho se trošku bojím.  Že jsem to nikdy nedělala a nemůžu vědět, jaký to bude. Ale moc moc moc to chci zkusit. Já tomu strachovi řeknu, že se se mnou nemusí bát. A ty to tomu svýmu řekni taky, jo?”

I já svou hlavu přesvědčuji, že udělat krok do propasti bude fajn. Je to stejné jako všechno nové, co mi vstoupilo v životě do cesty. Já se toho mnohdy bála, a nakonec to nebylo nic jiného, než buď příjemná změna nebo životní zkušenost k nezaplacení. Deset, devět, osm, sedm…

Hlavou mi proletí podobný obraz před několika lety. Firemní outdoor ve Špindlu, přešlapuju na okraji, zavěšená nad přehradou. Není to tak velká výzva jako dnes, ale v hlavě mám jediné “…Neblázni, vždyť nevlezeš ani na horskou dráhu…Nejanči! TO FAKT NEMŮŽEŠ DÁT!“

Zbylí dva členové našeho týmu mě mohutně povzbuzují, ať zavřu oči a „vykročím“ do neznáma. Nejsem schopna ničeho. V tom do mě jeden z nich nečekaně žďuchne a já, naprosto paralizovaná, se spustím směr vpřed. Ještě zaslechnu, jak na mě volá, že snad nedostane v pondělí „padáka“. :-)

Nedívám se ani chvíli pod sebe, hypnotizuju břeh na druhém konci. Zhruba od poloviny „cesty“, povzbuzována mohutným jásotem z druhé strany, zjišťuji, že to není tak hrozné, jak jsem si myslela.

Tenkrát mě můj vnitřní strach přepral. V hlavě jsem měla jediný destruktivní program „TO NEZVLÁDNEŠ!“

Oproti této zkušenosti dnes stojím nohama i hlavou na jiném místě. Přesto, že zpočátku cítím srdce až v krku a z výšky i rychlosti mám velký respekt.

V duchu odpočítávám poslední vteřiny. „To dáš!” řeknu si už nahlas. Cítím, jak se můj dech zklidňuje, představuju si, jak „šlapu do neznáma“ a letím úplně v klidu na druhou stranu. TADY a TEĎ.

Tři, dva, jedna…“Odjezd, madam!“ vykřikne vedle mě instruktor. Skáču do neznáma a opravdu „letím“. Po prvních vteřinách se podívám pod sebe do propasti kaňonu, vítr mi sviští kolem uší. Je to super! S úsměvem na tváři dojíždím do cíle. Odměnou mi je nádherný, několik desítek metrů vysoký vodopád pod místem startu.

Dělám místo pro dalšího borce. Na druhé straně se chystá starší dcera. Opět se mi začíná plašit srdce a chce se mě zmocnit panika. „To jsi nedomyslela. Super, že jsi to sama přejela. Jak to ty děti zvládnou? Co jsi to za mámu?!

Snažím se znovu dýchat, abych se zklidnila. S napětím sleduji, jak se Karolína řítí na moji stranu. Ještě kousek…Když skočí na dřevěnou desku, hlasitě si oddychnu:„Dobře, ty!“

Nadšeně mi sděluje: „To bylo huustýýý, mami!“ Naši „prckové“ to vzápětí zvládnou se stejnou euforií. Všichni se potřebujeme dostat zpátky k autobusu, jež nás doveze dolů. Musíme sjíždět ještě na dalších dvou místech. Netušíme, že každé lano je o něco delší.

Ťukáte si na čelo, že jsem nezodpovědná, nerozumná, lehkovážná matka, která vystavuje svoje děti takovému hazardu…?

Ano, bylo to riskantní. Ano, bála jsem se o ně. Ale pokud by samy neprojevily zájem, ani by mě nenapadlo je do něčeho takového nutit nebo je přemlouvat. Řekly si o tento zážitek samy.

Přiznám se-při vstupu jsem na malou chvilku zaváhala, zda tuhle výzvu absolvovat s těmi nejmladšími (osm a devět let). Ale vzápětí jsem si vzpomněla na větu Jaroslava Duška „Když jde dítě něco dělat, je na to připraveno a já to musím jako rodič psychicky vydržet“.

Proč vám obě dvě „letecké“ historky vyprávím? Je mezi nimi rozdíl okolo deseti let. V prvním případě jsem dělala naprostý krok do neznáma, podpořen vzorcem „Je to rychlé, nebezpečné, podobné horské dráze-nemáš to ráda, nemůžeš to kontrolovat, NIKDY JSI TO NEZKUSILA!!!“

Ve druhém případě-přesto, že sousto bylo mnohem větší, nejen pro mou mysl, ale i pro mě jako mámu, jsem už za sebou měla zkušenost, která říkala „Nebolelo to, nic se ti nestalo, docela se ti to nakonec i líbilo”. A děti byly připravené.

Co mi navíc pomohlo, bylo zklidnění mysli dechem a vizualizace celého přejezdu. Přesvědčila jsem svou hlavu, že tentokrát to zvládnu a ještě si to užiju.

Když stojíš na rozcestí a čeká tě rozhodnutí…

Každého někdy přepadne obava, strach a zrádný našeptávač: „To nedáš! Je to nebezpečné! Nevíš, do čeho jdeš! Co když to nebude stát za to?!“

Přiznejme si upřímně-málokdo si v onen okamžik rozhodnutí, sevřen právě tím svým strachem a obavami z neznámého, dokáže z fleku jasně odpovědět „Jdu do toho. Bude to prima“.

Rozmýšlíme se, zda říct ANO ve chvíli, kdy stojíme na rozcestí něčeho nového (neznámého-tím pádem nekomfortního, kdy nevíme, jak to dopadne) a starého (důvěrně známého-možná nám to úplně nevyhovuje, ale víme, co od toho můžeme čekat, ničím nás to nepřekvapí).

Odejít z nefunkčního vztahu, odstěhovat se na druhý konec republiky nebo světa. Dát výpověď v zaměstnání, které nás nenaplňuje, najít si novou práci, skončit se studiem, které nás nebaví

Nebo kdykoliv jindy, když máme obavu udělat i mnohem menší krok či změnu v našem životě. Říct kolegovi, že nám vadí, jak na nás přehazuje svoji práci. Požádat svého šéfa o přidání. Přihlásit se do výběrového řízení na vyšší pozici.

Všechny limity si tvoříme jen my sami-ve své hlavě. Je jen na nás, kam je dokážeme posunout. Nebo je dokonce zbourat. A je jen na nás, jestli a jaké limity nastavíme v hlavě našim dětem. Anebo kam jim ty jejich, již vytvořené, pomůžeme posunout. Aby se naučily svůj strach přijmout a dál s ním pracovat.

Co dělat, když vaše děti dostanou nápad udělat něco poprvé, z čeho VY máte možná obavy, ale ony se nebojí ani za mák? Znamená to, že jsou na to opravdu připravené. A když se k nim, bez ustrašených maminkovských komentářů, přidáte, možná zjistíte, že právě vaše děti vám pomůžou posunout i ty vaše hranice… Věřte, že to stojí za to!

Mějte krásné léto,

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..