Máma na prvním místě: “Zrealizujte 5 kroků pro vaše spokojené JÁ“

Chcete se JEN chvilku sama projít, jít si zacvičit, skočit s kamarádkou na kafe, sednout si půlhodinku s knížkou, a nebo prostě nedělat chvíli vůbec nic. VYPNOUT… Nadechnout se, odpočinout si, načerpat energii. Jenže… najednou přijde dítko, partner, kolegyně, šéf.

A vy tak ráda pomůžete, vyhovíte. Pro druhé byste se mnohdy i „rozkrájela“. Zvlášť v rodině. Občas pro kamarády. V práci možná… „Když oni to potřebují. Co by beze mě dělali?!” Nevadí, že jste měla v plánu spoustu jiných věcí. Některé pro sebe. “Tak příště, však ONO TO počká…”

A už v tom jedete- žebříček priorit se mění. Vaše JÁ se posouvá na poslední příčku. Přesto, že vnitřně cítíte, že takhle už to nechcete. Že jdete sama proti sobě. A stejně kapitulujete. Nakonec jste naštvaná, smutná, frustrovaná. ZASE jste to udělala PODLE NICH.

V horším případě je ještě následně obviňujete. Z nedostatku lásky, nevšímavosti, sobectví. „Copak to nevidí, že toho mám tolik? Jak hodně se pro ně musím obětovat? Tolik toho pro ně dělám a oni to ani neocení. PROČ MI TO DĚLAJÍ? To mám za to všechno…

Mnoho žen si myslí, že když odmítnou, nebudou tak dobré, jak od nich druzí očekávají… Že nebudou u druhých v takové oblibě, jak by si přály. Že když je někdo o něco požádá, MUSÍ mu vyhovět. Protože TAK SE TO OČEKÁVÁ. A jestli to neuděláme, obrátí se to proti nám. Jednou, dvakrát, třikrát…a začínáme se točit v nekonečné smyčce.

Priority ostatních přibývají, naše JÁ se propadá na stupnici důležitosti stále hlouběji. A válec se roztáčí. Dokud nepřijde STOPKA. Většinou v podobě vyhoření, deprese, fyzického kolapsu nebo i vážné nemoci.

Kolikrát musíme dopustit, aby lidé překročili NAŠE hranice, než si uvědomíme, že je musíme MY v první řadě nastavit? Nevážíme si samy sebe. Neumíme nastavit svoje hranice a druhým dovolíme překračovat ty naše-pomyslné, neviditelné, mnohdy nevyřčené, dle libosti.

Pokud nás někdo o něco požádá, s radostí vyhovíme. Proč taky ne? Hned se cítíme mnohem líp, protože jsme tak moc důležité. NEPOSTRADATELNÉ. Kdo jiný by to místo nás mohl /uměl udělat? Vždyť já nejlíp vím, umím, dokážu, zorganizuju…. Jenže zrovna perfekcionismus je v tomto případě třeba hodit za hlavu.

Proč to MY ŽENY děláme? Proč máme potřebu nevážit si samy sebe? Proč máme touhu zavděčit se všem? ROZDAT SE do posledního kousku…. zejména, když všem okolo sebe tzv. posluhujeme. Dětem, mnohdy zejména synům a svým partnerům.

Když jsou děti malé, je přirozené, že se jako jejich mámy kolem nich točíme. Čím jsou však naše “miminka“ starší, tím méně nás potřebují a stále více umí. Tedy pokud si zrovna nehrajeme na helikoptérové matky a necháme je přirozeně se učit, zejména z vlastních chyb. Děti dokáží mnohem víc, než si myslíme. A hlavně, než je necháme dělat…

Uklidit si po sobě z jídelního stolu, ve svém pokoji? Vyndat nádobí z myčky? Udělat si svačinu? Sbalit na prázdniny nebo školní výlet? …to maminka. Vždyť my to umíme nejlíp. Máme to rychle, víme “kdecoje” a oni si mezitím můžou dělat “ tosvoje”. A navíc-pokud se jedná o kluky, tak chlapi se mají chovat chlapsky, že?

Takže zase si ten SVŮJ ČAS nevybereme! A když už to trvá dlouho, většinou se stane, že nám bouchnou saze, protože už „meleme z posledního”, „máme toho nad hlavu” a jednoduše NEMŮŽEME.

Někdy to vede k tomu, že se konečně hecneme, protože toho je tak akorát a své rodině i okolí rozhlásíme, že: “sitedatakyzasloužímodpočinekaprogrampodlesebeaneskákatjenkolemvás”.

Rozhodneme se tedy mít konečně nějaký čas pro sebe. V ideálním případě někam vyrazit, nejlépe na dámský víkend… Ale než opustíme dům, doslova ze sebe sedřeme duši, protože musíme uklidit, navařit, nakoupit, vyprat, rozepsat CO, KDE, KDO, protože jak to tady ti moji miláčci sami zvládnou?

Možná se vám to stává i v práci a třeba si vzpomenete alespoň na jednu situaci, kdy jste se ve snaze udělat dojem nebo vytvořit si pozici zaměstnankyně-záchranářky snažily vyhovět kolegyni/kolegovi, předvést se před šéfem, že bez vás to opravdu, ale opravdu nepůjde?

Důvod, proč to děláme je prostý. Chceme být lépe přijímány. Proč se ale pro svou přijatelnost stavíme na poslední místo? Stejně se nikdy nestaneme natolik přijatelnými, abychom vyhověly všem. A už vůbec ne samy sobě.

Určitě v tom hraje velkou roli naše dětství. Vzorce, které jsme přijaly z naší rodiny. To, zda jsme byly vychovávané s bezpodmínečnou láskou, nebo jsme si ji musely zasloužit. Kdy nás měli rodiče rádi. Když jsme byly hodné a nezlobily? Když jsme se dobře učily? Když jsme se nestavěly proti, nevybočovaly z řady a konaly jsme podle přání ostatních?

Je potřeba si uvědomit, že jediné “MUSÍM“ je MÍT SE RÁDA. Není to sobectví, ale naprostá nutnost. Jsem v kontaktu sama se sebou. Vím, kde mám své hranice a mám jasno, kam až nechám ostatní zajít, aby mi to nezpůsobovalo bolest. Vím:

  • Jaká je moje hodnota
  • Jak o sebe musím pečovat / co sama pro sebe potřebuji, abych byla vnitřně spokojená

A je dobré vědět, že občas je dobré NEDĚLAT VŮBEC NIC. Jen BÝT, ODPOČÍVAT.

Po narození třetího dítěte mi dny splývaly v jeden nekončící maraton. Můj muž byl velmi často v zahraničí. Byla jsem přesvědčená, že nemůžu mít čas sama na sebe, protože se musím naplno “obětovat“ dětem a domácnosti.

Zastavilo mě mé zdraví. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že musím něco změnit. Dát sama sobě prioritu a posunout své JÁ na první místo. Jakkoliv to zní sobecky, obzvlášť když jsem máma.

ŽE BYSTE TO NIKDY NEUDĚLALA?

Tušíte, jak to dopadne s autem, se kterým pravidelně nejezdíte do servisu, netankujete do něj benzin, nedoléváte mu olej…S telefonem, který pravidelně nedobíjíte…

Pokud jste někdy letěla letadlem, určitě si vzpomenete na úvodní bezpečnostní video, kdy se v případě poklesu tlaku v kabině letadla spustí kyslíkové masky. Kdo komu masku nasazuje jako první? Rodič sobě, teprve pak dítěti. Aby byl schopen fungovat a postarat se o něj…

A stejně je to v životě. Pokud pojedeme dlouhodobě nadoraz, určitou dobu to naše tělo (i duše) vydrží. Jakmile však nebudeme myslet na pravidelný „servis“ svého JÁ, vyřeší to za nás někdo jiný. A určitě ne podle našich představ.

Už vás při čtení těchto řádků napadlo, co chcete jinak? 

Jestli to je právě nalezení svého prostoru pro sebe a své JÁ, udělejte si plán. Nejlépe, když si vše sepíšete na papír, aby váš mozek evidoval černé na bílém. Nastartujte cestu k vašemu SPOKOJENÉMU JÁ:

  1. Rozmyslete si, jakou pravidelnou aktivitu pro sebe chcete zavést.
  2. Představte si, jak to vypadá, když tuto aktivitu provozujete (Kde jste? Jak to tam vypadá? Co přesně děláte? Jaké při tom máte pocity? Jaké vůně cítíte? Jaké barvy vidíte? Co kolem sebe slyšíte?)
  3. Rozmyslete si : Jak často chcete tuto aktivitu provozovat? Kolik času pro sebe chcete mít? (i co je pro vás reálné)
  4. Které kroky k tomu, aby to fungovalo potřebujete podniknout? Jak to uděláte? Co k tomu potřebujete? Koho k tomu potřebujete? Jak to bude fungovat?
  5. Jak poznáte, že už jste v cíli = čas pro vás a vaše JÁ funguje na 100 %?

Srovnejte si svoje priority. Nevymlouvejte se, že nemáte čas, že nemůžete kvůli…? Prostě to udělejte. Vaše JÁ vám za to i vašim blízkým rozhodně stojí. A za splnění svého cíle se nezapomeňte odměnit.

Potřebujete najít odvahu, rozhodnout se, jít do akce a dotáhnout to do konce? Najděte si průvodce, který vám na vaší cestě pomůže a ještě vás parťácky podrží.

Mějte se ráda a pečujte o sebe s láskou,

Seberealizovaná máma třech báječných dětí, personalistka na volné noze, koučka. Její vášní je objevování všeho nového, včetně lidského potenciálu a osobního rozvoje. Pomáhá ženám v návratu zpět do profesního života a inspiruje je k práci na sobě a naplněnému životu. Je autorkou e-booku "5 dovedností matky na rodičovské, kterými zabodujete při hledání práce”
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..