MAGOR ve TMĚ. Když EGO dře a MOZEK má dovolenou…

„Jé, to je dobrý, o tom jsem nedávno četla v časopise”. Tak alespoň jedna pozitivní reakce, pomyslela jsem si, když jsem na schůzce u klienta sdělovala personalistce důvod své stoprocentní nedostupnosti následující týden.

Po komentářích typu, že …už nevím, co bych…, …zase nějaká novinka…a …kdybych se raději věnovala dětem a manželovi…nebo jestli já nejsem magor…, jsem chvíli váhala, jestli to ona dáma myslí opravdu vážně.

Když jsem na jaře svému drahému muži oznámila, že si na konci letních prázdnin beru týdenní volno v režimu OFF-LINE a hodlám ho strávit ve tmě, nevěřícně se na mě podíval a už jen rezignovaně vzdychl. Dávno ví, že já magor opravdu jsem. 🙂 A objevovat nové- to je moje.

Mezi námi- pobyt ve tmě žádná novinka není. Už Karel VI. chodil na dobré nápady do tmavé kobky. A že se tam přijde na věci… 

Nejen o sobě. Tma je skvělé místo na přemýšlení o čemkoliv. Srovnat si myšlenky, rozmyslet zásadní rozhodnutí. Místo koučinku můžete jít popřemýšlet do tmy. A nebo naopak zažít stav, kdy nepřemýšlíte vůbec o ničem. Prostě vypnete svůj mozkový automat.

Vybírejte včas

Když dostanu nápad, většinou ho musím zrealizovat hned, protože zítra už je pozdě. Ale téma TMA kolem mě chodilo téměř čtyři roky. Znovu mě ťuklo, když jsem si dělala osobní vizi na tento rok. Finální výkop přišel v květnu.

Vybírala jsem dlouho. Čas i místo. Pokud byste o podobném kroku přemýšleli, je dobré začít opravdu v předstihu. Některá místa ve tmě mají obsazeno i na několik měsíců, či dokonce let dopředu.

Intuice mi časem napověděla upustit od původně zamýšlené beskydské Terapie tmou Andrewa Aloise Urbiše. Mé srdce tak, ne náhodou, přistálo v doubravčickém Tmajáku úžasné Simony Nešpor. Jelikož jsem zjistila, že Simona je nejen inspirativní, ale i neuvěřitelně kreativní žena,  zde v článku můžete načerpat energii z rozhovoru na blogu.

Že byl výběr správný, mi bylo jasné už při příjezdu. Tmaják je na nádherném místě u lesa, hned vedle potoka. A byť ve tmě nevidíte opravdu NIC, váš dočasný tmajákový přístav je zařízen útulně a velmi prakticky.

Simona mi na uvítanou uvařila pravou domácí bramboračku (mimochodem všechna jídla byla vegetariánská a všechna byla naprosto skvělá). Strávily jsme téměř dvě hodiny povídáním o sobě, životě a mém záměru jít na týden do tmy.

Jaký je váš záměr?

Ač jsem z koučinku zvyklá dávat si cíl nebo záměr vždy, když se pro něco rozhodnu, tentokrát mým jediným záměrem bylo „OOVN” (Odejdi Odsud V Neděli). Když jsem v pondělí do Tmajáku vstupovala, neměla jsem tušení, jak často si ho, zejména poslední dva dny, budu muset připomínat.

Tma ve mě budila velký respekt. Ale hlavně jsem chtěla nechat věci plynout. Ono i „nechat plynout” bylo pro mě samo o sobě velmi náročné a jak se ke konci pobytu ukázalo, zároveň obrovská výzva.

Příprava? Stačí převzít zodpovědnost

Na pobyt jsem se nijak prakticky nepřipravovala. Sice u mě přistálo pár vtipných rad, ať se zavřu na pár hodin na WC, do sklepa, garáže a podobně… Ale to pro mě není. Když už, tak napoprvé se vším všudy a naplno. Nasála jsem pár informací na internetu, shlédla pár videí na youtube a přečetla e-book Táni Banášové o jejím pobytu ve tmě.

Když mě Simona odvedla do Tmajáku, na místě jsem dostala další praktické informace. Po jejím odchodu jsem si znovu důkladně prohlédla svůj pokojík, zamkla se a zhasla.

Přesvědčit hlavu/ego, rozhodnout se a jít do akce. Nic to není, že? Přesto, že jste zvyklí dělat v životě spoustu rozhodnutí, onen pocit, kdy víte, že ono „TEĎ a bude na pár dní tma” je zcela na vás, mě stejně překvapil.

Ten pocit jsem už znala z letošní dovolené, kdy jsem dokázala přesvědčit svoji hlavu a „hupsla” rovnou do kaňonu. Taky to nakonec nic nebylo. Než si ve TMĚ zhasnete, je to podobné.

 Víte, že TEĎ je to rozhodnutí. TEĎ uděláte první krok a… JE TO JINAK a nic nebude jako dřív. A přijde nová zkušenost, nové uvědomění. A nasměruje vás to přesně tam, kam právě potřebujete. Jako v mnoha situacích v životě.

Neustálá kontrola

„Sakra, to nezkontroluju!” nebo „Jak to (asi) vypadá?” Tyhle dvě věty ke mně zpočátku přicházejí několikrát za den.

Poprvé, když se večer osprchuji a uvědomím si, že vlastně nevím, kam až cákala voda ze sprchy. Jestli není nikde potopa…

Když jím Simonin výborný švestkový koláč, cítím, jak mi, i přes mou velkou snahu  o zachycení, padají drobky všude okolo. To nesesbíráš… 🙂

Když se snažím odhadovat přibližný čas. Tuto aktivitu po dvou dnech vzdávám.

Když se třetí den přistihnu, jak kontroluji mozek a doslova se ho snažím donutit, aby “myslel”. Na cokoliv-jen ať nezahálí.  To mě dokonce několikrát rozesměje.

Za pár dní však tahle otravná potřeba kontroly mizí. Zdá se, že mé ego konečně pochopilo svou marnost i snahu o řízení a začíná mi dávat více prostoru k plynutí.

Sice mě rozladí, když ze tmy vyjdu a zjistím, že poslední dva dny mi nepsala propiska. V první chvíli mě napadne, jaká škoda, že jsem si to v té tmě nemohla zkontrolovat, protože to bych na to přišla hned a zjednala nápravu. 🙂 Několik stran mého deníku i stran s pracovními náměty a myšlenkami tak zůstalo, bohužel, prázdných.

Dokonalost se nekoná

Každý z nás se snaží dělat věci tak, jak nejlépe dovede. A v naprosté tmě navíc už NE ZNOVU. NE LÉPE. Jednou popíšu stránku. Jednou nakreslím obrázek. Jednou ustelu postel. Jednou se učešu. Nemůžu si zkontrolovat, jak jsem to udělala a případně opravit. Dokonalost tak házím definitivně za hlavu. Kde jsi, perfekcionisme?!

Přítomný okamžik 

Jsem TADY a TEĎ. Smysly, hlavně ty chuťové a čichové mě po pár dnech zásobují dosud netušenými dávkami. Když mi Simona přinese jídlo, cítím intenzivní vůni už od dveří, a to je oběd zavřený v termo nádobě. Ty hmatové mi pak dávají navíc krásu poznávat věci pouze rukama nebo nohama (přiznávám-párkrát i hlavou).

Všechny činnosti, které dělám, dělám pomalu. Rozmýšlím každý pohyb a opravdu si ho prožiju. Snažím se cvičit krátké, asi patnáctiminutové sestavy zhruba čtyřikrát za den. Už druhý den si uvědomuji, že nespěchám jako ráno doma, kdy šup šup, abych všechno stihla, kolikrát ani nevnímám, jestli už cvičím třetí cvik nebo jsem ho dokonce nevynechala…

Jaká nádhera-NESPĚCHAT. Vychutnat si přítomný okamžik. Je zajímavé, jak rychle člověk dokáže ztratit pojem o čase. Jediné povědomí mám, když mi Simona donese jídlo a na čas se stejně ptám. I přesto, že mi to ve tmě může být srdečně jedno.

Kdo vás hlídá? 

„A to tě tam jako nikdo nehlídá? Co kdyby se ti něco stalo?“ ptá se mě kamarád, když mu ve zkratce povyprávím průběh celého pobytu.

„Tak bych si otevřela a vyšla ven.“

“Ale já myslím jako něco fakt vážnýho? To tě jako nikdo nechodí kontrolovat?“

„Ne. Kontakt máš, jen když jednou denně  přinesou jídlo. Když jsi doma nebo jinde sám, taky tě nikdo nechodí pořád kontrolovat.“

„No, jo, ale stejně…“

Jojo, ale stejně-zase ta kontrola. Když si to člověk uvědomí-neustále NĚCO nebo NĚKOHO kontrolujeme. Úkoly, akční plány, odeslané maily, kolegy v práci, podřízené, děti, partnery, SEBE … A když to nekontrolujeme, tak to aspoň prověřujeme. 🙂

Kam se poděla důvěra? V nás samotné i ostatní, že to co děláme, děláme dobře. Nejlépe jak umíme. Že si poradíme. Že to zvládneme.

 Co vám tma přinese?

Každý si jde do tmy pro něco jiného. A každý si z ní něco jiného odnese. Když teď, s odstupem času, hodnotím (to je taky dobrý počin-stále něco hodnotit) svůj pobyt ve tmě, uvědomuju si, že co mi tma dala a co jsem v ní nechala, je nyní z mého pohledu mnohem víc, než jsem byla schopná vidět hned poté.

Kromě již výše zmíněných AHA (a že se moje EGO dost nadřelo), jsem od tmy dostala dar nezapomenutelného týdne. Každá vteřina pro mě znamenala něco nového. Užila jsem si obrovskou dávku času být sama se sebou. Totálně odpojená. Žádné telefony, maily, termíny, schůzky, nákupy, škola, kroužky, ani „mamííí, on mi to beree“ (a stejně se mi stýskalo).

Seznámila jsem se velmi intimně s tím, koho potkávám každý den v zrcadle. 

Přesto, že už toho o sobě vím dost, nebylo to zdaleka tolik, kolik mi v poznání pomohla tma.

A co mi tma naopak vzala? JISTOTU a KONTROLU. Ve tmě nikdy nevíš, ani kam šlapeš. 🙂 A jestli to, co právě děláš je… Ale co je vlastně správně???

Kdy jít do tmy?

Určitě tam nechoďte v případě, že si to chcete “jenom” vyzkoušet. Pokud si potřebujete odpočinout, odpojit se a dobít baterky, zřejmě by vám stačily tři dny (to je minimum, které můžete v Tmajáku absolvovat).

Jestliže kromě odpočinku hledáte odpověď na některé své otázky, nebo se chcete ponořit více do sebe, sundat pár vrstev svého brnění a objevit další kus vašeho JÁ, rozhodně stojí za to vydržet sedm dní (můžete samozřejmě i déle).

Do tmy jděte, když:

  • cítíte, že potřebujete vypnout svůj mozek, protože začínáte jet „nadoraz“
  • máte plnou hlavu myšlenek a potřebujete si je v tichu a klidu sami roztřídit
  • stojíte před velkým rozhodnutím
  • přemýšlíte, jaký další krok udělat na své cestě (pracovní či životní) a nechcete to řešit s nikým jiným
  • chcete být nitěrně pouze sami se sebou
  • toužíte po tom dostat se blíž k sobě

Jedno vím jistě. Do tmy se chci vrátit. Na jak dlouho a kdy, je  zatím ve hvězdách. Tohle prostě  musí to dozrát…

Jestli i vy zrajete, rozhodujete se a pořád nevíte, pojďte si popřemýšlet třeba na koučovací sezení. Pěkně na světle. 🙂

 

Mějte se krásně, a zkuste být občas OFF-LINE,

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..