Jak šije hubatá KOZA

Kdysi byla přesvědčená, že pro svou nynější práci nemá žádné předpoklady. Ve škole bojovala s výtvarkou a se školním šitím jí pomáhala maminka. Protože je tvrdohlavá bojovnice, nevzdala to. Do cesty se jí připletl jeden vyřazený šicí stroj a do tajů šití ji zasvětila kamarádka. Když byl syn ve škole, pustila se do podnikání.

Pod jejíma šikovnýma rukama se dnes rodí originální pomocníci do domácnosti od kapsářů, zástěr, chňapek po tašky, batůžky a spoustu jiných praktických věcí. Před dvěma lety se dala dohromady s kamarádkou a uspořádaly charitativní módní přehlídku „Když se hodí KOZA DO GALA“.

Jak to vypadá, když se Mimoňská KOZA hodí do gala a jak se vůbec narodila, si můžete přečíst v rozhovoru s majitelkou Vobchůdku Kamilou Dvořákovou.

Kamilo, můžete se krátce představit? 

Jmenuji se Kamila Dvořáková a jsem KOZA z Mimoně. 🙂

Dlouhé roky jsem pracovala jako zaměstnanec. Díky technickému zaměření a maturitě v oboru stavebnictví i své výřečnosti, jsem si práci nacházela poměrně snadno.

V roce 1998 jsem odešla do Prahy na zkušenou. Praha mě vyškolila, dala mi hodně zabrat. Firmy měly úplně jiné nároky než u nás na maloměstě. Ale co tě nezabije…. Vydržela jsem, nasbírala vědomosti, naučila se anglicky, oprášila jsem ruštinu a tři roky jsem koketovala s francouzštinou. 

Roky v ryze mužském oboru slaboproudých systémů mi hodně daly. A taky mi ukázaly, že je vlastně fajn být ženská. To, když jsem potkala manžela.

Jak se zrodil nápad na šití?

Dlouho byl jen nápad. Postupně se formoval do myšlenky, podporované mým mužem. Když se ke mně dostal starý vyřazený šicí stroj, bylo definitivně rozhodnuto. Samotná Koza se však rodila docela dlouho.

Zpočátku byl jen Vobchůdek. To „V” na začátku mělo provokovat, trochu rozčilovat a tím i zůstávat v paměti zákazníků. A k Vobchůdku jsem hledala maskota. Maskot je super, může nosit novinky, dá se použít na reklamních materiálech a využít i jinak. Koza je, zdá se, takové opomíjené zvířátko. Na látkách určitě.

A co nevšední název-Koza z Mimoně?

Využila jsem jedné své vzpomínky z dětství na článek v Mateřídoušce, který se jmenoval Koza z Mimoně. Tenkrát jsme sice bydleli jinde, ale to, že mi vzpomínka zůstala v hlavě i poté, co jsme se do Mimoně přestěhovali, mělo prostě svůj důvod.

Koza asi tak rok vystrkovala růžky, pak na mě vykoukla celá a já zadala tvorbu loga i postaviček kozy v různých variantách grafičce. Myslím, že se jí vše povedlo a Koza z Mimoně má svou podobu a lidi baví. Ostatně potisk s kozičkami na autě to dokazuje, kudy projedu.

Jak dnes vzpomínáte na své začátky?

Začátky jsou vždycky těžké a ještě těžší, když začínáte úplně od nuly. Změnila jsem obor. Ze stabilního zaměstnání rovnou do kalných vod nejistého podnikání. Bylo třeba se vším prokousat a vydržet. Nikdo mě nechytil za ruku a neřekl: „Na, tady máš seznam super dodavatelů, tady seznam trhů, kde se dobře prodává a tady si sedni k tomuhle a tohle udělej“.

Jsem praktik. Vyšlapu si cestu, získám jistotu, přestanu se bát a narovnám záda. Dnes jsem za tu zkušenost velmi ráda a děkuji všem, kteří mě podpořili. 

Co bylo při samotném rozjezdu nejtěžší? 

Neznalost, nezkušenost, taky moje ego. Je paličaté a tvrdohlavé a nerado prosí o cokoliv. Třeba postavit stánek na farmářských trzích. Když někdo přijde a přiloží ruku k dílu, pomoci si samozřejmě nechám. Jsem mu vděčná, poděkuji a má to u mě schované jako v záložně.

Když mi někdo poradí, co by mohlo být lepší – v mé práci, přemýšlím o tom a zase naopak jsem mu připravená pomoci nebo poradit já. Sama ale žádám o pomoc opravdu málokdy. Takže i ten stánek si nejraději postavím sama, byť mě to stojí spoustu sil.

Byl někdy moment, kdy jste toho chtěla nechat? 

Jasně, že jsem toho chtěla nechat. Dokonce několikrát. Ale nejblíže jsem tomu byla před dvěma lety. Měla jsem dojem, že ty roky předtím nepřinesly očekávané ovoce. Byla jsem velmi unavená z neustálého boje s některými zákazníky, legislativou. Pozastavila jsem živnost a našla si práci ve firmě, kde o mě hodně stáli.

Nechala jste se zaměstnat?

Měla jsem zkušenosti ze stejné pozice a jazykové vybavení. Do nástupu zbývaly tři týdny. Už nevím, proč jsem vlastně nenastoupila hned, ale ty tři týdny nakonec rozhodly, že zůstanu na volné noze.

Je pravda, že můj muž mě velmi podporoval, abych v podnikání pokračovala. Ve firmě jsem se omluvila a začala s novou energií znovu. Najednou to šlo! Více zakázek, více zákazníků, více uznání, nové nápady, změna sortimentu. Rok 2017 byl takový můj nový začátek.

S čím se ve své práci potýkáte nejčastěji ? 

S hloupostí, závistí a jistotou určité skupiny lidí, že je okrádám, jelikož si za svou práci určuji slušnou cenu. Protože nejsem ochotna ty věci, nad kterými strávím spoustu času, prodávat za ceny vietnamské tržnice. Kolikrát slyším: „Jé, to je krásná taška, zástěra, ubrus atd., ale ta cena, ona se snad zbláznila!“.

Ale já vím, že za tou cenou je mnohem víc. Látky vybírám takové, o kterých jsem přesvědčená, že jsou opravdu kvalitní a mají prostě super vzor. Šiju s obrovskou dávkou pečlivosti a dávám do toho své srdce. Nechci si kazit pověst a značku levnými látkami či méně kvalitním šitím.

Moje krédo je: Šiji precizně, kvalitně a s láskou. 

Jak se vám daří skloubit rodinu s prací?

Dnes mám již dospělého syna. Na počátku mého podnikání byl však v pubertě. Myslím, že jsme všechno zvládali docela v pohodě. Od malička jsem ho vychovávala k samostatnosti. Žili jsme několik let sami a museli se spoléhat jeden na druhého.

Bylo mu necelých pět let, když jsem začala jezdit pracovat z Mimoně do Prahy. Ráno v šest hodin mi jel autobus. Syn měl nařízený budík na 6.30. Vstal, oblékl se, snědl připravenou snídani a čekal na babičku, která ho po sedmé hodině vyzvedla a odvedla do školky. Teď je ze mě spíše kočičí máma, protože místo dětí se starám o devět koček a kocourů.

A co čas na sebe?

Čas na sebe si dělám dost těžko. Svou práci mám hodně ráda a často mi přijde důležitější dokončit nový nápad, než jít ven na procházku nebo vyrazit s přáteli na večírek. Když jsem už velmi unavená nebo venku opravdu krásně-to se pak seberu, vezmu kolo nebo psa a vyrazím do lesa, či na výlet někam, kde je mi dobře. 

V loňském roce jste zorganizovala první módní přehlídku…

Módní přehlídku jsme daly dohromady společně s kamarádkou Marií Prokopovou, která provozuje Ateliér DOGALA.Chtěly jsme se zviditelnit a přitom pomoci jiným. Přišel nápad a vznikla „Módní přehlídka aneb Když se hodí Koza Do Gala“ kde prezentujeme nové modely.

Výtěžek ze vstupného dáváme na dobrý účel – vloni jednomu útulku v okolí a letos na celorepublikový program „Feliti Kastruje“. Věříme, že má smysl zabraňovat zbytečnému množení toulavých koček. Součástí přehlídky je i malá osvěta.

Nezapomínáte ani na děti…

Ano, součástí přehlídky je i kulturní program a letos i výtvarná soutěž pro děti od 6-15 let s názvem „Namaluj zvířátko z českého venkova“. Tři dětské výherce na přehlídce odměníme a ten úplně nejhezčí obrázek pak bude v následujícím roce maskotem pro program Feliti kastruje. Necháme ho vytisknout jako pohlednice a výtěžek z prodeje bude opět ve prospěch Feliti kastruje.

Co vás na vaší práci nejvíce baví? 

To je těžká otázka. Moje práce mě baví od samého začátku až do konce. Od výběru látek, který je často doprovázen nadšenými výkřiky, přes kombinování vzorů až po konečný výsledek. Velkou radost mi dělají reakce na mé zboží, když jdou zákaznice (i zákazníci) okolo a najednou se zastaví: „Hele, to je pěkná taška, tohle jsou nádherné látky…“

Spousta lidí je stále v duchu dětmi a vzory se zvířátky je okouzlí. Samozřejmě jsou i decentní zákaznice, pro které mám jednobarevné výrobky či květy. Když vidím radostné reakce zákaznic nebo si přečtu ve zprávě slova uznání, vím, že má práce má smysl, a to mě naplňuje.

Jak svou seberealizaci vnímáte dnes?

Ve své práci si plním svůj dětský sen. Neměl konkrétní podobu-jen jsem měla v sobě intenzivní pocit, že bych chtěla dělat něco, co mě bude bavit, co bude mít smysl (třeba postavit komín) a bude to zároveň hezké. V dospělosti jsem si vždy našla práci, která mě bavila a když ne, odešla jsem. 

S výtvarkou jsem bojovala. Ve 2. třídě za mě ušila taštičku máma. Moje tehdejší stehy byly jako když „čůrá pejsek“.

Když jsem se konečně našla v tom, co dělám teď, jsem prací maximálně pohlcena. Mám ji v sobě až do morku kostí. A co mě baví nejvíc – mé nápady se rodí v noci. Lehnu si, usnu, zdá se mi sen: nový střih, nový vzor, nová taška, anebo nový nápad, jak se prezentovat… Ráno se vzbudím a mám to. To už přece musí něco znamenat! 

Jediná věc, které se držím: Podaná pomocná ruka komukoliv se vám vždycky vrátí, třeba z jiného směru, ale je to tak. 

Co byste poradila ženám, které váhají, zda se pustit do podnikání nebo se vrátit zpět do zaměstnání?

Tady se těžko radí. Já jsem to zkusila až v době, kdy jsem měla podporu manžela a jedu dál. Vážím si své svobody. Do běžného zaměstnání bych se vrátila jen v případě velmi závažné rodinné situace. Někdo jiný má zase raději jistotu měsíčního platu a podniká při práci. Já nerada sedím jedním zadkem na dvou židlích. 

Děkuji za rozhovor.

Seberealizovaná máma třech báječných dětí, personalistka na volné noze, koučka. Její vášní je objevování všeho nového, včetně lidského potenciálu a osobního rozvoje. Pomáhá ženám v návratu zpět do profesního života a inspiruje je k práci na sobě a naplněnému životu. Je autorkou e-booku "5 dovedností matky na rodičovské, kterými zabodujete při hledání práce”
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..