Jak se peče štěstí…

Byla na vrcholu svých sil. Čtvrté, nejmladší, dceři byly tři roky, když jí silný zánět mozku a nervové soustavy paralyzoval celý pohybový aparát a obrátil život o třistašedesát stupňů.

Musela odejít ze zaměstnání, které měla ráda, špatně chodila, přestala jezdit na kole, dostavily se deprese. Přes to všechno se nevzdala… Dnes-jedenáct let od nemoci vede už přes rok a půl svou firmu.

O pocitu bezmoci, síle vlastní vůle a věčném překonávání životních překážek, které člověka posílí, jsem si povídala s majitelkou Koláčkárny u Salvátora v Jablonném v Podještědí a maminkou čtyř dcer Ivanou Hollanovou.

Před jedenácti lety jste byla na pokraji fyzických i psychických sil… Jak se z takové ženy stane podnikatelka a majitelka Koláčkárny?

Pocházím z jižní Moravy, kde se vždy peklo a pečení mne velmi bavilo. Nejdříve to začalo vánočním cukrovím, perníčky, a nakonec i moravskými dvojctihodnými koláčky, jež jsem pekla pro své přátele a známé.

Na jejich popud jsem se začátkem roku 2018 rozhodla věnovat se svému velkému koníčku naplno a zároveň se tím živit. Založila jsem Koláčkárnu U Salvátora.

Dnes už druhým rokem pečeme nejen pro naši Koláčkárnu, ale zákazníci si mohou naše výrobky zakoupit i v některých dalších prodejnách na Liberecku.

Kamarádka mi pomohla vypracovat projekt z operačního programu Zaměstnanost při MPSV a tento projekt uspěl.

Našel se i nádherný prostor v jednom z nejstarších domů na náměstí v Jablonném v Podještědí, kde se kromě kuchyně nalézá také útulná kavárna.

 Tak jednoduché, jak to zní, to ale zřejmě nebylo…?

To určitě ne. Když mi diagnostikovali klíšťovou encefalitidu a boreliózu zároveň, zhroutil se mi svět. Před nemocí jsem pracovala jako referentka památkové péče. Musela jsem skončit.

Svou diagnózu jsem se snažila překonat a postupně se po malých krůčcích dávala dohromady. Časem se mi podařilo odložit berle.

Našla jsem si práci, která mne bavila. Vystudovala jsem obor pedagog volného času na Technické Univerzitě v Liberci a několik let jsem pracovala s dětmi  

Naučila jsem se svá omezení přijmout a žít s nimi. Jsem trvale medikována, ale dnes se cítím dobře.

Muselo to být velmi náročné období jak pro vás, tak i zbytek rodiny. Jak se vám to náročné období podařilo překonat?

Nemoc, školu i podnikání – to všechno bych nezvládla bez velké podpory mého manžela. Vždy při mne stál, povzbuzoval mne a byl mi oporou.

Po nemoci bylo období několika měsíců, kdy musel všechno zvládnout sám, domácnost i malou holčičku, navíc jsme v té době opravovali dům…Neměl to vůbec jednoduché.

Mám také pár přátel, kteří mne nikdy nenechali ve štychu a v podstatě by se dalo říci, že mám velké štěstí. Také nesmím zapomenout na moji lékařku, která mi pomohla v době temných depresí a vždy mi věřila. 

Měla jsem období, kdy jsem neměla chuť žít. Můj život se nemocí otočil o 360°. Ale nikdy jsem to nevzdala.“

Přišlo díky vaší nemoci nějaké zásadní uvědomění?

Přehodnotila jsem pořadí hodnot ve svém životě. Věci, které bereme jako samozřejmost – například i chůzi nebo řeč – vůbec samozřejmostí nejsou. Naučila jsem vážit si více úplně obyčejných věcí.

A taky zjištění, které se mi dnes hodí do podnikání- že jsem velký bojovník.

Co všechno musíte ve vaší Koláčkárně zvládnout dnes?

Změstnávám celkem šest lidí s různými handicapy. A samozřejmě-pečeme koláčky. Postupně jsme přidali i další pečivo jako jsou mrkvánky či bezlepkové šátečky, muffiny.

Pečeme i na zakázku např. svatební koláče nebo narozeninové dorty. Kdo chce, může ochutnat přímo v kavárně-vaříme dobrou kávu a čaj.

Měla jste už chvilku, kdy jste to chtěla v podnikání zabalit?

Zatím mě nenapadlo, že bych to vzdala. I když noční vstávání před druhou hodinou ranní je hrdinský výkon. Pro mě i ostatní zaměstnankyně u nás v pekárně. Máme velmi přátelské prostředí a všichni se stále snažíme něco nového se naučit.

Co vám dělá v podnikání i životě největší radost?

Mám velkou radost, když lidem chutná, pro naše koláčky se vracejí a klidně si naplánují výlet tak, aby zastávka pro koláčky byla u nás v kavárně na trati. V životě i v podnikání mi dělá velkou radost setkávání se s poctivými, laskavými a pracovitými lidmi.

“Zaměstnávám ženy s různými handicapy a pomáhám jim v jejich seberealizaci“

Jak hledáte při tak náročném zápřahu rovnováhu mezi prací a osobním životem?

Najdu si chvíli pro sebe, procházím se lesem, zajdu si na masáž… Oprostit se od každodenního stresu a srovnat si sama v sobě, co je důležité a co se může vypustit-to je moje cesta.

V co věříte?

Věřím, že člověk může být šťastný jen tehdy, když má hezké vztahy s lidmi – v rodině, v životě.

Když dělá s láskou práci, která ho baví, má kladný vztah k přírodě a ke zvířatům. A v neposlední řadě, když umí odpouštět.

Vaše životní krédo?

V práci i životě-nevzdávat se. Ani v případě nemoci. Nebát se přijímat výzvy. Když se mi něco nelíbí, změnit to. Jít dál.

Děkuji Vám za rozhovor.

P.S. Pokud máte cestu do Jablonného nebo směr Liberec, určitě se v Koláčkárně zastavte. Ta vůně čerstvých koláčů a dalších sladkých dobrot vám totiž rozhodně nemůže uniknout…