Den, kdy se budu mít ráda…

„To mě potěš! Proč zrovna já?“ proběhlo mi hlavou, když jsem si po cestě ze cvičení odskočila mezi regály supermarketu a jako na potvoru potkala po mnoha letech spolužačku Markétu. Já uřícená, zpocená, v legínách a sportovním tričku, na hlavě smotané vrabčí hnízdo, nenamalovaná. Naproti mně stálo dokonale sladěné a upravené stvoření jako ze žurnálu.

Po úvodních zdvořilostech přešel hovor k „jakúžasněvypadáš“… Zatímco jsem nevěřícně poslouchala, jak Markéta moc přibrala, že už kvůli tomu ani nechodí s dětmi do veřejného bazénu (má neuvěřitelně štíhlou postavu), že nevypadá zrovna nejlíp-jde totiž z masáže (vyžehlené, upravené vlasy, dokonalý make-up, vyladěné oblečení), začala jsem se sama sebe ptát, kdo to tady má jinak…

Mezi zeleninovými bedýnkami jsem nebyla zrovna výstavní kus. Ale během chvilky jsem si uvědomila, že možná vedle Markéty vypadám trochu zanedbaně, vnitřně je mi však hodně dobře.

Cestou domů jsem se v myšlenkách vrátila o nějakých třicet let zpátky, kdy jsem si přála, abych byla hezká, štíhlá, měla dlouhé nohy, krásné dlouhé kudrnaté vlasy a úsměv jako filmová herečka.

Do reality jsem měla daleko. Ostříhaná „na kluka“ (tatínek podporoval „sportovní sestřihy“), nohy mi do délky nijak závratně nenarostly, k rovným zubům mi pomáhala rovnátka… Žádná hitparáda.

Pamatuju si, jak jsem doma sklidila nezapomenutelný komentář poté, co jsem se odvážila ke kratší sukni a prvním nízkým podpatkům. Prý mám nohy (rozuměj svalnaté) jako závodní kobyla. 🙂

Od tohoto památného dne byly mým oblíbeným kouskem oblečení kalhoty, které skryly mé lýtkové a jiné nedostatky. Sukně jsem nosila pouze v krajních případech. Musely být hlavně dlouhé a široké.

Můj tatínek, zřejmě vědom si mých méně vyvážených tělesných proporcí, se mě snažil napravovat neustálým dloubáním ukazováčkem mezi lopatky se slovy „narovnej se“ a „vystrč prsa“. Což mě, vzhledem k menšímu hrudníkovému objemu, těšilo obzvláště na veřejnosti.

S narůstajícím přesvědčením, že ze mě nikdy pořádná ženská nebude, rapidně klesala i má sebedůvěra. Měla jsem se stále méně a méně ráda. Moje žena téměř zmizela.

Přirozeně s tímto přesvědčením narůstala touha prosadit se „jinak“. Jako správný bojovný beránek jsem se rozhodla, že budu alespoň výkonná. Nakonec jsem svou výkonnost dohnala v dospělosti do extrému, kdy jsem nejraději poměřovala své síly v kalhotových kostýmcích s ostatními kalhotovými manažery v práci.

Velmi dlouho jsem žila v přesvědčení, že na mě nic moc ženského není. To, že bych s tím měla začít něco dělat, mi došlo ve chvíli, kdy jsem před lety podepisovala domácí úkol, v němž bylo kostrbatým rukopisem mé dcery napsáno: “Moje maminka se mi moc líbí. Nosí krásné šaty“…

Já a šaty? Jak na to přišla? V tu chvíli mi bylo jasné, proč tak moc touží po tom, aby maminka nosila šaty. A byla princezna. A byla ŽENA.

A tak jsem se začala učit mít se ráda. Nejdříve ve škole sebelásky Lucie Kolaříkové. Následovalo několik kineziologických odbloků. A nakonec koučink. Pochopila jsem, že k tomu, aby ze mě byla spokojená žena, se musím mít nejen ráda, ale přijmout se taková, jaká doopravdy jsem.

Naučila jsem se:

  • najít svoje přednosti a naučit se je naplno využít

  • uvědomit si své nedostatky a přijmout je

  • pochválit se

  • přijmout pochvalu zvenku

  • být sama se sebou

Konečně se mám po těch letech ráda. A mám se ráda se vším všudy. Jsem mnohem uvolněnější, spokojenější, smířená. Umím říct sama sobě, že vypadám dobře. A taky se tak cítím. Umím přijmout, když někdo pochválí mě.

A JE MI SRDEČNĚ JEDNO, CO SI O MNĚ MYSLÍ MÉ OKOLÍ.

Jaká úleva. Jasně, mívám i svoje splíny. Chvíle, kdy se mi můj našeptávač snaží do hlavy tlačit „dneska nevypadáš dobře, těch vrásek kolem očí, ježíš, ty se zas tak blbě tváříš…“

Prostě se takhle tvářím. Tolik vrásek mám, protože pouštím emoce a třeba se mnohem víc směju. Taky mi už není dvacet. Každý den nemůžu vypadat jako modelína z časopisu… Komu to vadí??? Svět se točí dál.

Neřeším to. Tedy jen občas. To, když se marně snažím navléct do oblíbeného kousku oblečení a ono to jaksi nejde. Asi víc čokolád nebo „setomožnásrazilo“…? 🙂

Je škoda, že tak jednoduchou věc jako je sebeláska a víra v samu sebe nás neučili ve škole, a maminky nám neřekly, protože to většina z nich sama neuměla.

A ani to, že když se budeme cítit dobře ve svém těle a budeme se mít rády, budeme si víc věřit a dokážeme se lépe ocenit. Vážit si samy sebe. Pak si nás může vážit víc i naše okolí.

Markéta mi za týden volala. Potřebovala by si najít v dohledné době práci-jestli se můžeme společně podívat na životopis a probrat její možnosti. Životopis jsme upravily raz dva. Vyzkoušely i přijímací rozhovor nanečisto.

Teď už ale pár týdnů pracujeme na sebedůvěře. Ono to totiž s hledáním práce a prezentováním sama sebe velmi souvisí.

Řešíte podobný problém a nevíte si rady? Chcete podat pomocnou ruku? Napište mi na lenka@mamyvpraci.cz

Mějte se krásně, buďte žensky ženské a věřte si,

Seberealizovaná máma třech báječných dětí, personalistka na volné noze, koučka. Její vášní je objevování všeho nového, včetně lidského potenciálu a osobního rozvoje. Pomáhá ženám v návratu zpět do profesního života a inspiruje je k práci na sobě a naplněnému životu. Je autorkou e-booku "5 dovedností matky na rodičovské, kterými zabodujete při hledání práce”
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.