Byla jsem sukně…

Luxusní. Úžasná. Praktická. Perfektní. Krásná. Vychytaná. Elegantní. Hodobóžová… Když se podíváte na instagram, jsou jich tam stovky.

Sukní ne. Komentářů k naprosto originálním taškám. Najdete tam malé, velké, psaníčka, kabely, crossbody, do ruky, na kočárek, double pro mámy a dcery… A přiznejme si, milé ženy, kabelek, tašek a bot není nikdy dost.

Proč mluvím o taškách, když vás lákám na sukni?

Protože vám chci vyprávět příběh. O tašce „Byla jsem sukně“. A taky o Petře. Kreativní mámě, která zběhla z personalistiky k upcyklaci second handového oblečení. Tak se totiž tenhle proces od sukně k tašce jmenuje. 

Petro, můžete se prosím, krátce představit-kdo jste?

Úplně nejvíc jsem v tuhle chvíli máma dvou dětí (tři a pět let), manželka, ředitelka domácnosti. A v těch zbylých chvílích asi ten kreativec, který se projevuje šitím tašek. Před nástupem na mateřskou jsem pracovala v jedné velké korporaci na personálním oddělení.

Vím, že personalistika je občas také velmi kreativní, ale jak jste se od ní dostala zrovna k šití originálních tašek?

Zcela upřímně-šít jsem se naučila nedávno, před rokem. Protože jsem si chtěla ušít povlaky na polštář. Zalíbilo se mi to a rozhodla se šít dál. Jen jsem na zkoušení nechtěla používat nové látky, co kdyby se výsledek nepovedl… Koupila jsem si proto pár kousků oblečení v second handech a přešívala je. A u této cesty jsem zůstala.

Upcyklované znamená, že se nějakému již vyřazenému materiálu dá vyšší hodnota tím, že se předělá na nový, kvalitnější produkt. V mém případě je to proces přešití vyřazeného oblečení, které už nikdo nechce, právě na novou tašku. Proto se mé tašky jmenují Byla jsem sukně.

Nových začátků se rozhodně nebojíte… Jak je vnímáte zpětně?

Nejvíc mě bavilo přešívat oblečení na tašky. Dost jsem se inspirovala na Pinterestu, kde byly krásné kousky. Z dnešního pohledu byly ty moje první pokusy fakt vtipné… ale pamatuji si ty pocity, že už tehdy se mi moje výtvory líbily a myslela jsem si, že jsou úplně top (smích).

Vlastně úplně tu první tašku jsem ušila pro kamarádku-sladila jsem látku z černé sukně a k tomu puntíkovanou červenomodrou košili, protože vím, že takové barvy má ráda. Moc se jí líbila, což byl asi první velký impuls k tomu, abych pokračovala. 

Byla jsem sukně
Foto: archiv Byla jsem sukně

Co bylo na začátku nejtěžší?

Přijít na ty správné techniky. Každý materiál se chová jinak. A u použitého oblečení je to vždycky trochu otázka, jak s kterým kouskem bude možné pracovat.

Když si vezmete třeba sukni, tak v té zadní sedací části byla více namáhaná než vepředu, tedy je víc vytahanější, povolenější… Stejně tak lokty u košil jsou určitě víc poznamenané nošením než ostatní části. Každý kousek je vlastně do dneška tak trochu výzva. A svým způsobem je to i napínavé, jak to bude ve výsledku vypadat.

To zní zajímavě… jak se tedy ze sukně nebo jiného kousku oblečení stane taška?

Úplně první krok je sehnat si vhodné kousky oblečení. To už jsem taky časem vychytala. Dnes vím, které typy oblečení se mi hodí víc, které míň, jaké materiály… Z převážné většiny si kousky vybírám sama v second handech. Pěkně si je osahám, zjistím jejich stav a aspoň vím, s čím budu pracovat.

Taky si vyberu barevně, co se mi nejvíc hodí. Doma všechny věci vyperu, vyžehlím a pak čekají v polici na mou kreativní chvíli. Když se dostaví, všechno vyložím na zem a vybírám, co a jak zkombinuji. 

Je vidět, že kreativita je vám velmi blízká…

Ano, nejvíc mě baví právě ta poslední zmíněná část práce-kombinovat látky k sobě. Buď dělám tašku podle sebe nebo šiju na zakázku. Zakázek na přání je většina.

Zde probíhá komunikace se zákaznicí ohledně ladění prostřednictvím zpráv a fotek napřímo. Já pošlu několik návrhů a ona si vybírá, upravuje, mění, až se dostaneme k finální podobě. Když si odsouhlasíme, dávám se do samotného šití.

Byla jsem sukne
Foto: archiv Byla jsem sukně

Poměrně rychle se vám podařilo rozšířit svoji tvorbu mezi tolik žen…

Asi takový logický postup při tvorbě nějakých výrobků je začít je dávat na Fler. To byla i moje cesta. Jsem za tu platformu moc ráda. Na rozjezd tedy super, nicméně těch věcí je tam tisíce a je obtížné se tam prosadit. 

Kamarádka do mě pořád hučela, ať si založím Instagram. Otálela jsem, ale pak jsem do toho šla. A vlastně díky tomu, že začnete používat nějaké specifické hashtagy, vyhledají vás lidé, které tato „problematika“, nebo tento okruh témat zajímá. A tak je oslovily právě moje upcyklované tašky a aktuálně je to můj jediný prodejní kanál.

Změnila se během doby vaše klientela? Pro koho jste šila na začátku a pro koho šijete nyní?

Myslím, že tašky můžou oslovit různé věkové skupiny žen. Líbí se jak mojí osmnáctileté neteři, tak mojí mamce. Vlastně i má pětaosmdesátiletá babička jednu tašku ode mě má. Zákaznice se o mně dozvídají opět pouze z Instagramu nebo na doporučení. Momentálně mi tyto zdroje generují právě takovou poptávku, kterou jsem schopna uspokojit, takže další prodejní cesty ani nehledám. 

Jak vidíte své tvoření do budoucna? Nějaký vyšší záměr?

Děti letos nastoupily do školky. Také jsem se odstěhovali z Prahy na venkov, takže do svého původního zaměstnání v Praze jsem se už nevrátila. Zatím si celá rodina zvykáme na několik nových a zásadních situací. Jsem ráda, že nemusím nikam spěchat a stále můžu vytvářet hlavně tu základnu pro rodinu. A do toho šít tašky. Aktuálně rozmýšlím webové stránky, jiný vyšší záměr momentálně nemám.

Je těžké sladit sebe, rodinu a práci?

Výrobu tašek udržuji stále na takové úrovni, abych držela v rovnováze starosti, a hlavně radosti spojené s rodinným životem. V jednu chvíli mi to začalo malinko přerůstat přes hlavu.

Byla jsem z toho lehce ve stresu a šila, místo abych šla například s dětmi ven. V tu chvíli jsem si uvědomila, že takto to nechci. Dala jsem si dva týdny oddych, kdy jsem nešila, uklidnila se a zároveň si uvědomila, co chci a co ne. V takovém režimu jsem pak mnohem spokojenější. A asi i všichni okolo.

Foto: archiv Byla jsem sukně

Viděno dnešní optikou-co vám dala svoboda podnikání na rozdíl od jistoty zaměstnaneckého poměru nebo naopak vzala?

Asi je to klišé, ale určitě je fajn mít možnost řídit si svůj čas dle svých potřeb a potřeb mé rodiny. A být sama sobě šéfem. Člověk musí dát pozor-někdy se to ne moc dobře odráží na mé pracovní morálce (smích). Co mi naopak vzala? Asi zatím jen možnost být součástí většího kolektivu. I když tohle asi jako velké mínus neberu, docela mi to vyhovuje.

Co čas pro sebe? Čím si děláte radost?

Jsem docela nenáročná. K radosti nepotřebuju jít nakupovat, na kosmetiku nebo jet na wellness víkend. Úplně mi stačí, že se tak nějak všichni pohybujeme po zahradě-já, manžel, děti, každý si něco kutá… Pak jim přinesu třeba štrúdl, sedneme si k tomu, povídáme si. To je úplná pohoda.

Na dobití baterek je super prodloužený víkend nebo dovolená bez dětí. Někdo mi na to říká, že by to nedal, že by se mu stýskalo po dětech. Já to tak nemám. Vím, že děti si užívají prarodičů, prarodiče si užívají jich a my rodiče si užíváme bez nich. Spokojenost na všech frontách.

Váš nesplněný sen?

Co se týče profesního života tak ani ne. Já jsem za poslední rok díky svým taškám zažila spousty momentů radosti a spokojenosti. Dostává se mi tolik pozitivní zpětné vazby… Každá zpráva, kterou mi někdo napíše-mě hodně potěší. To jsem třeba během své původní práce v kanceláři asi nikdy nezažila.

Co nového přinesla vaše tvorba do života- vnímáte nějakou zásadní změnu?

Moje tašky mi otevřely obzory, co se týče pojmů jako upcyklace, pomalá móda, rychlá móda, za což jsem tomuto svému projektu moc vděčná. Jsou to oblasti, které mě teď hodně zajímají.

Dřív jsem nikdy nepřemýšlela, jaké oblečení si kupuju, v jaké kvalitě a jestli ho potřebuju. Ráda své kroky a aktivity taky sdílím na svém Instagramu a jsem moc ráda, když se mi zase dostává zpětné vazby a někoho to třeba inspiruje k podobným krokům. To všechno mi dává veliký smysl. 

Co je podle vás pro dnešní ženy-mámy nejtěžší?

Najít si ten svůj styl. Jak výchovy dětí, tak svůj. Z různých směrů se na nás valí spousta informací a rad a všechno se to tváří, že právě tohle je to správné. Všichni jsou odborníci na všechno, je těžké se v tom zorientovat. Za mě je nejlepší zachovat zdravý rozum a dělat to tak, jak to cítím já.

Působíte velmi vyrovnaně a spokojeně… Máte nějaký osobní tip ke spokojenosti?

Každý to má jinak. Ale mně a mojí povaze vyhovuje za ničím se nehonit. Vyznávám opravdu takový pomalý způsob života. Děti například (zatím) nechodí na žádné kroužky. Po školce přijedeme domů a jsme na zahradě, nebo se jdeme projít, nebo jsme doma. A jsme všichni tak nějak v klidu….

Děkuji za rozhovor

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..