Zpanikařila jsem. Totální zkratka. O jiných matkách by mě v takovýchto situacích zřejmě už napadl přívlastek jako hysterická nebo bych si pomyslela- “co ta z toho nadělá”… A nakonec to odnesl chudák manžel. Ještě, že to bere s nadhledem. Nedovedu si to stále  úplně zdůvodnit. Ale zřejmě pod tíhou dalších okolností téhož dne jsem se nechala úplně paralizovat. Čím? Strachem ze změny. Přitom se vlastně až tak nic zásadního nestalo.

Synova paní učitelka nám zcela nečekaně asi 2 týdny před koncem školního roku oznámila, že končí a děti budou mít od září někoho jiného. TA paní učitelka, kterou jsme si vybrali! :-) V hlavě mi začalo řádit tornádo. Změna už po první třídě? Tak dobrá učitelka? Co budeme dělat?

Velmi znepokojena jsem volala manželovi, jak s tou informací dále naložíme. Byl celkem v klidu. Jeho „TEĎ NIJAK“ mě neuspokojilo a ještě si vyslechl doplňující monolog o svém flegmatickém přístupu k řešení zapeklitých situací (což v reálu samozřejmě není pravda). Téměř zatemněnou myslí se mi však hnalo jediné-musím do akce!

Tzv. „jít do akce“ u mě znamená začít okamžitě zjišťovat informace vedoucí k okamžité nápravě stavu a nabízet okamžitě několikero řešení (když to teď píšu, docela mě to rozesmívá). Ale nabízet komu? Synovi bylo zcela jedno, že bude mít novou paní učitelku. Jeho maminku to však vyloženě startovalo do vyšších otáček.

Co když ONA (rozuměj TA NOVÁ) nebude tak skvělá? Co když nebude mít tak úžasně připravené hodiny, vyrobené pomůcky pro děti, vymyšlené aktivity? Co když se synovi nebude líbit, atd…Prostě zkrat. Snaha o racionální uvažování na sebe tentokrát nechala dost dlouho čekat.

Již roky si opakuji, že každá překážka mě posouvá dál.“Teorie zvládnuta, praxe pokulhává“, :-) říká má moudrá kamarádka. Dnes, po několika týdnech, už „vydýchaná“, to samozřejmě  vidím zcela jinýma očima. Vlastně jsem toho byla schopna již druhý den. S chladnou hlavou, realistickýma očima, novou nadějí.

Proč se necháme změnami tak vykolejit? Proč se necháme ovládnout strachem natolik, že jsme zřídkakdy schopny racionálně uvažovat?

Ani na vteřinu mě tehdy nenapadlo, že nová paní učitelka by teoreticky mohla být i lepší než ta původní. Bohužel. Ještě tam není, a já jí vlastně nedala ani minimální šanci. Zásek, panika, strach.Přirozená reakce většiny lidí. U žen spíše. Proč se necháme změnami tak vykolejit? Proč se necháme ovládnout strachem natolik, že jsme zřídkakdy schopny racionálně uvažovat?

Jsme v emoci. Zlost je emoce. A taky strach. V jakékoliv podobě. Zlobíme se, když se bojíme. Je to naše volání o pomoc. Když na někoho křičím, odmítám mu naslouchat. Nedokážu rozumět svému vlastnímu hněvu. Dělám to proto, abych umlčela něco, co v daný moment nechci vidět sama v sobě.

„Veškerá zloba je pokus, jak donutit jiné lidi, aby cítili vinu“ píše ve své knize „Žádná setkání nejsou náhodná“ Kay Pollak.

Zkusila jste se někdy zamyslet, proč se VY SAMA nějaké konkrétní změny  bojíte? Je to obava vystoupit z komfortní zóny? Strach z toho naučit se něco nového? Změnit přístup? Komunikaci? Strach z vlastního selhání? Zvládnu to vůbec? Jak to zvládnu? Co všechno se pro mě změní?

Stále jsme si nezvykly, že změny jsou běžnou součástí našeho života-osobního, rodinného, pracovního… Běží rychle, někdy možná rychleji, než bychom si samy přály. Beze změn, jak negativních, tak i těch pozitivních, ve kterých však nakonec přesto můžeme vidět překážku, bychom se  opravdu nikam neposouvaly.

Jestli vás v dohledné době nějaká změna čeká nebo vás už potkala-osobně, v rodině, v práci, nebo se do práce teprve chystáte, zkuste si položit tyto otázky:

1.Proč tuto změnu potřebuji?

2.Co mi tato změna přinese?

3.Jak při ní budu já sama dílčími kroky postupovat?

Důležité je, abychom pochopily, že trvat na již zaběhnutém a vyzkoušeném není to jediné správné řešení. Pak můžu změnu přijmout. Uvědomit si, že nic nebude jako dřív, a může být naopak lepší. Ale hlavně-potkám (naučím se) něco nového -zkušenost, dovednost, pocit, člověka,….

Když jsem byla na své poslední rodičovské, také jsem se obávala změny. Změna-ze zaměstnání na mateřskou. Změna-místo „zpět do práce“ další mateřská. Nakonec z toho byla jedna dlouhá rodičovská a… Jaká přijde změna po rodičovské? Na cestě mě čekalo plno překážek. Nejen těch mentálních v podobě negativních myšlenek, ale i fyzických. Strachu a zloby bylo už příliš a tělo si nakonec samo řeklo o pauzu… A O ZMĚNU.

Snažte se racionálně, nejlépe bez emocí, :-) zamyslet. Co mi změna  přinese nového? A zkoušet i na ty, na první pohled, negativní změny pohlížet pozitivně.

Stále se učím. V hlavě vypnout „tornádo“, nehrotit a místo  hledání viníka mého strachu a zloby, nechat myšlenky plynout, zklidnit se. Snažím se racionálně, pokud možno bez emocí, zamyslet, co mi změna  přinese nového. Už se mi daří i na ty, na první pohled negativní změny, pohlížet pozitivně. Občas je to však stále těžká práce. A někdy se to úplně nepodaří. Tak jako v případě odchodu synovy paní učitelky. Ale víte co? ZASE mě to posunulo…

Proto-kdykoliv k vám přijde změna-přivítejte ji! A zeptejte se, co vám přinese nového? :-)

Máte čerstvou zkušenost? Podělte se v komentářích pod článkem nebo na Facebooku. 

Mějte se pozitivně a… nebojte se změn,♥

 

P.S.: Na konci příštího školního roku se mě zeptejte, co nového jsme se díky odchodu paní učitelky doma všichni naučili :-)